K zamyšlení
7. listopadu 2011 v 21:19 | Ronnie
AHOJEC!
Tak a po sto letech jsem tu s druhou várkou citátů. Zachvilku jdu pryč, proto tento článek píši jen narychlo. Přemýšlím, že tento článek rozšířím ještě na víc částí, ne jen na dvě, ale uvidíme. Jen pokud se mi bude chtít :P. Tak a jdem na to:
Není žádný důvod k pesimismu - pokud člověk neslyší důvody, které uvádějí optimisté.
--
Jen mi házíš pod nohy klacky. Ale ono není tak těžké je přejít...
--
I know I lied. But I did it with love...
--
Tajemství úspěchu je vybrat si ze dvou možností tu třetí.
--
Jestli se ti plán A nepodařil, nezoufej. Abeceda má dalších 33 písmen.
--
Časy se mění, co bylo není...
Teď už vážně musím jít, tak dobrou a..
PA!
5. listopadu 2011 v 21:26 | Ronnie
ČAU
Dnešní nálada - hořkosladká... Jakto, že to tak rychle uteklo? Včera jsem se tak radovala, že jsem se dostala na výběrovou školu a těšila jsem se na nové spolužáky - na lidi, které neznám. Přesně si pamatuji okamžiky u zkoušek, po zkouškách, když jsem zjistila, že mě vzali a všechny ostatní zbytečné i důležité momenty. Ale moje dnešní (minulá i budoucí) otázka je PROČ?
Ještě včera jsem šla od 3.třídy na novou školu, kde jsem měla jen jednoho kámoše. V podstatě jsme se od sebe nehli a dneska? Sotva se pozdravíme. Možná mi pár mých starých kamarádů chybí, ale i když je to ode mě opravdu hnusné, nikdy bych je nevyměnila za ty, co mám dnes... Moje ámošky - jedna z nejlepších věcí v mém životě. Vždycky mě podrží a jsou tu pro mě a to trojnásob platí pro mou nejlepší kamarádku Kačku (Ušíka, chcete-li :)).
Poslední dobou mi moc věcí nevychází a já nic nestíhám, takže s ní vůbec nechodím ven. Ona si to sice vyčítá, že prý to je její vina, ale to není pravda. Je to moje vina a dost mě to užírá.
Až napadne sníh, musím to napravit. Budu s ní chodit ven často, budem se válet, fotit a dělat pitomosti ve sněhu - á, už se na to těším :).
Ale teď zpět k mému srdceryvnému tématu... Je to tak, už jsem v osmičce a připadá mi, jako bych přeskočila několik posledních let... K napsání tohoto článku mě navedlo zjištění, že s mou současnou třídou se už uvidím jen tento a příští školní rok. A možná ne se všemi! Všechno mi to došlopři prohlížení fotek letošních deváťáků. Říkám si jenom - to neni ona! Ne, to nemůže být on! ˇAno, říkám si to i přesto, že je vídám každý den na chodbě. Kouknu na fotky a vzpomínám, jak jsem je viděla jako prťousy ze 4.třídy..
Oni se loučí tento rok, ale příští rok se budeme loučit my a já nevím, jestli to dostatečně psychicky zvládnu. Už loučení s polovinou třídy, která odcházela minulý rok mi dalo neskutečně zabrat. Jak se potom mám rozloučit s celou třídou, proboha?!
Těším se na gympl, to ano! Nový lidi, nová přátelství - začnu s úplně čistým štítem. Tedy skoro, protože s kámoškou se hlásíme na ty samý gymply, takže se MUSÍME (prostě MUSÍME) dostat na stejnej.
A znovu odbíhám od hlavního tématu... Víte, co na tom je to nejhorší? Pomyšlení, že už je třeba nikdy neuvidím ;(. Z toho se mi doslova zvedá žaludek. :X
Myslím, že už hodně z vás to zažilo a tak budete vědět, jak se asi cítím. Já nevím, ale žádná skupinka lidí mi k srdci nepřirostla tak, jako naše třída. Pošuci, ale přesto v pohodě...
A co plyne z tohoto článku? Upřímně - nic. Já se jen potřebovala vypsat a vylít někam všechno, co mám na srdci. A hele! Pomáhá to. Nevím, co bych dělala, kdybych neměla blog, kam si můžu vylít srdce kdykoliv se mi zachce... Je sice ještě jeden způsob a tím způsobem je deník. Jenže s tím už mám mnoholeté (vlastně jen dvouleté) zkušenosti. Zhruba 2 roky jsem si deník psala. Ale nějak mě přestalo bavit mít po každém svém zápisu ruku rozbolavělou na upadnutí.
Myslím, že tím jsem asi zakončila vše, co jsem chtěla. K tomuto článku bude patřit asi jeden článek s fotkami, který přidám zítra nebo dnes večer (jestli to stihnu). Budou tam vlastně jen takové nejlepší vzpomínky - takže fotky jen pro mě, ale já tento blog stejně z největší části věnuji sobě...
BYE
3. listopadu 2011 v 18:41 | Ronnie
AHOJTE!
Dneska až přehnaně dobrá nálada... :D Teď jsem šmejdila po facu a našla tohle. Nejčastější věty před smrtí.. Naprosto mě to dostalo :D:D. Hlavně ta poslední věta.. :D:D Zde to máte.. :D:D
BYE!
12. října 2011 v 20:01 | Ronnie
AHOJTE
Je mi děsně blbě, nudim se a nedokážu se naučit zemák. Tak aspoň uteču na blog... Po celym netu jsem hledala citátky a pro vás jsem vybrala ty nejlepší, nejhezčí a nejvtipnější. Zde jsou...
Když se k tobě štěstí otočí zády, kopni ho do prdele a zařvi ''Tudy sem!''
--
Když ti někdo život ničí, usměj se a dej mu tyčí.
--
Hrdina, jehož miluji celou duší, byl, je a vždycky bude krásný - je jím pravda.
--
Myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem.
--
Usmívej se,zítra bude hůř...
--
Dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská hloupost. Ale u vesmíru to není tak jisté.
--
Nikdy není tak špatně,aby nebylo ještě hůř.
--
Múzy by měly básníkům taky přidělovat koše na papír.
Nemám moc času a musím končit, proto je tohle teprve první část článku ;) :).
BYE
3. srpna 2011 v 22:28 | Ronnie
Pamatujete, jak jste byli malý, rozdivočení a nic jste nebrali vážně? Jak jste uběhli pár kilometrů a ani jste o tom nevěděli? Žádné starosti, jen užívat života...připomíná vám to něco? Ano, dětství.
______________________________________________________________________________________________________
Určitě budu mluvit za většinu z vás, když řeknu, že chcete být zase 3-letým děckem. Nemuseli jste se starat o školu, úkoly... Vlastně jste neměli žádné závažné starosti (!nemluvím o těch, co mají nějakou nemoc, rozvedené nebo zesnulé rodiče a podobné případy, mluvím z největší části o SVÉM dětství!). Když jsem byla malá, svět mi připadal strašně veliký a nevyzpytatelný. Každá květina, strom, zvíře jsem považovala za úžasnou věc a nedokázala jsem si vysvětlit jak je to, ani proč je to. Nemluvím o hmyzu, ten je ode dne mého narození můj úhlavní nepřítel a tak jsem ho brala vždycky! Nejhorší je, že když se na sebe odívám do zrcadla, už tam nevidím tu malinkou rozdováděnou holčičku, přesto se mi vzpomínky na ni vrací. Jak se houpu na houpačce, jak běhám kolem hřiště a po ulici, a jak si s kamarádkami z ulice hraju na schovávanou. Nebo když jsem svačila ve školce a když jsem nesnědli všechno, vychovatelka si s námi hrála takové různé hry s jídlem. A nyní už se smíchem vzpomínám na to, jak jsme vždycky všichni remcali, když se mělo jít spát. Co bych dala za to, kdyby jsme měli ve škole spací hodinu! Vzpomínek je moc a vyšlo by to na tisíce článků, proto sem nikdy nedokáži napsat vše, co si pamatuji, jak jsem byla šťastná i to, jak jsem byla smutná kvůli pitominám... Jak jsem řekla, je toho moc. Moje dětství |bylo až moc krásné na to, abych to dokázala přesně napsat, protože pro mě to bylo doopravdy dětství 'jako z pohádky'. Tedy dokud mi v 6-ti letech nezjistili zánět středního oka a mamka myslela, že se toho snad nikdy nezbavím, ale o tom až zase někdy jindy. Dětství se u každého vyvíjí jinak a každý ho prožívá jinak, prožívá ho podle sebe, po svém. A proč? Protože mále děti si dospěllé v pohodě omotají kolem svých malých prstíčků. A těm, kteří dětství právě zažívají přeji, aby si ho užili co nejlépe, protože je jen jednou v životě a už se nikdy nevrátí.
A teď možnost pro vás - NAPIŠTE MI O SVÉM DĚTSTVÍ!
Pište mi o vašem dětství na
v.blektova@email.cz a já to poté zveřejním zde, na svém blogu. Pokud chcete, můžete připojit i nějakou fotku nebo vtipnou historku. Budu ráda za všechny, co napíší.
